Projekt

Resultát projektu

Obsah

Šimůnek/Schulze (Vydavatel)
Nacistická "Euthanázie" v říšské župě sudety a protektorátu Čechy a Morava 1939—1945

Vyhlazovací ústav Pirna-Sonnenstein v Sasku a zavraždění psychicky nemocných a postižených osob z říšské župy Sudety v letech 1940—1941

Boris BÖHM

Někdejší ústav v Pirně-Sonnenstein, který se nachází v Sasku nedaleko severočeských hranic, byl jedním z celkem šesti vyhlazovacích ústavů, které byly zřízeny v letech 1940 a 1941 v Německu a Rakousku v rámci programu nacistické "eutanázie" a které podléhaly zvláštní centrále se sídlem v Berlíně v ulici Tiergarten 4 ("akce T4"), respektive přímo Kanceláři Vůdce [Kanzlei des Führers]. Vyhlazovací zařízení zde tato centrála nechala zřídit na jaře 1940 poté, co byl ústav ve své původní podobě v roce 1939 uzavřen. Do sklepa bývalého mužského pavilonu nesoucího označení C16 byla vestavěna zvláštní plynová komora a instalováno krematorium; pro provoz bylo celé zařízení připraveno koncem června 1940. Celkem zde bylo v letech 1940 a 1941 zaměstnáno na 100 osob včetně lékařů, ošetřovatelského personálu, řidičů, kancelářských sil a policejní ostrahy.
Pokud je dnes známo, bylo zde mezi červnem 1940 a srpnem 1941 (až do zastavení provádění "eutanázie" Hitlerem 24. srpna 1941) zavražděno nejméně 14 751 osob, z nichž většina trpěla psychickými poruchami nebo byla vážně tělesně handicapována. V létě 1941 zde bylo v rámci zvláštní akce známé pod označením "14f13" zavražděno rovněž na 1 030 vězňů z koncentračních táborů židovského, polského, českého a německého původu.
Po svém uzavření sloužilo zařízení v Pirně-Sonnenstein k přípravě personálu, který se posléze přímo podílel na "konečném řešení židovské otázky".
Pacienti (muži a ženy), kteří byli zavražděni v Pirně-Sonnenstein stejně jako stovky dětí a mladistvých, pocházeli z německých oblastí Saska, Duryňska, Frank, Slezska, někdejších Východních a Západních Prus a v neposlední řadě také z příhraničních českých a moravských (sudetoněmeckých) území.
S více jak 50 veřejnými a částečně rovněž soukromými institucemi zdravotní péče byly oblasti někdejšího území sudetské župy oproti území protektorátu Čechy a Morava přímo zahrnuty do plánování a zejména provádění nacistické "eutanázie".
Celkem zde bylo roku 1940 prostřednictvím zvláštních dotazníků (Meldebögen) rozeslaných berlínskou centrálou „T4” evidováno na 5 000 pacientů.
Pokud je známo, bylo do Pirny-Sonennstein v dubnu 1941 skrze tzv. průchozí ústav v saském Zschadraßu transportováno celkem 237 pacientů z psychiatrických léčeben v Opavě [Troppau] a Šternberku na Moravě [Sternberg]. Zde byli posléze v květnu a červenci 1941 zavražděni.
S největší pravděpodobností byli v některých případech pacienti rovněž posíláni přímo do Pirny-Sonnenstein, jak je doloženo přinejmenším pro Opavu [Troppau] v prosinci 1940 a Šternberku na Moravě [Sternberg] v květnu 1941.
V těchto transportech se nacházeli rovněž pacienti s českou národností, jakkoli to v letech 1940–41 odporovalo původním intencím berlínské centrály "T4".

↑ Obsah

Zavraždění psychicky nemocných a postižených osob v rámci programu nacistické „eutanázie“ ve vyhlazovacím zařízení Hartheim v Horních Rakousích v letech 1940—1941

Brigitte KEPPLINGER

Zámek v hornorakouském Hartheimu nedaleko Lince byl původně postaven v 17. století. Na konci 18. století přešel do majetku šlechtického rodu von Starhembergů. Roku 1896 byl spolu s přilehlými pozemky darován tehdejšímu Hornorakouskému zemského svazu pro dobročinnou činnost, jenž byl založen o čtyři roky dříve.
Roku 1898 zde tento spolek nechal zřídit zvláštní domov pro "duševně a mentálně postižené, idioty a kretiny”, jak byli v této době mentálně a fyzicky handicapovaní běžně nazýváni. Až do roku 1938 byl tento ústav spravován církevním řádem "Dobrosrdečných sester svatého Vincence z Pauly".
Zhruba devět měsíců po anšlusu Rakouska k Německu byl původní zemský svaz v důsledku glajchšaltování spolků a neziskových organizací k 10. prosinci 1938 rozpuštěn. V únoru 1939 byl zámek spolu s přilehlým hospodářstvím sekvestrován hornorakouskou župou a stal se majetkem zdejší župní samosprávy (Gauselbstverwaltung). V této době bylo v zámku umístěno celkem 191 postižených chovanců spolu se 17 sestrami-pečovatelkami.
Ve stejné době již bylo v berlínské centrále "T4" rozhodnuto, že se Hartheim stane jedním z celkem šesti likvidačních center v rámci utajeného programu nacistickým státem prováděné "eutanázie". V důsledku toho byli v březnu 1940 původní pacienti přestěhováni do jiných ústavů v Horních Rakousích.
Během následujících měsíců byla budova zámku adaptována pro své nové poslání, kterým bylo masové vyhlazování pacientů s těžkým mentálním či fyzickým postižením a později i vybraných vězňů nacistických koncentračních táborů v plynových komorách. První transporty byly do Hartheimu přivezeny v květnu 1940; první z obětí pocházely především z blízkého okolí, a to včetně nezanedbatelného množství původních ošetřovanců hartheimského ústavu před rokem 1938.
Během května 1940 a prosince 1944, kdy Hartheim plnil funkci vyhlazovacího zařízení berlínské centrály "T4", zde bylo zaměstnáno celkem 70 osob. Vedle administrativních sil se jednalo zejména o ostrahu, řidiče, řemeslníky, obsluhu krematorií, "opatrovníky" a dva lékaře. Těmi byli Dr. med. Rudolf Lonauer (1907-1945), který předtím krátkou dobu vykonával funkci ředitele ústavu v blízkém Niedernhartu; jeho zástupcem byl Dr. med. Georg Renno (1907-–1997).
Transporty s pacienty byly zpravidla směřovány po železnici do Lince a odtud pak pomocí autobusů buď do Niedernhartu nebo přímo do Hartheimu. Zde byli zavražděni v plynové komoře a jejich ostatky zkremovány. Do Hartheimu byli byli směřováni pacienti z Rakouska, Bavorska, západních a jižních Čech a po přepadení Jugoslávie rovněž z území dnešního Slovinska.
Během první fáze centrálně řízené „eutanázie” mezi květnem 1940 a srpnem 1941 bylo v Hartheimu zavražděno na 18 000 osob. Po tomto datu zde bylo zplynováno na dalších 10 000 vězňů koncentračních táborů Mauthausen, Gusen a Dachau, kteří byli označeni za práce neschopné. S celkem ca. 30 000 mrtvých tak Hartheim získal smutné prvenství mezi všemi likvidačními ústavy, zřízených a fungujících v rámci nacistické „eutanázie” v letech 1939–45.

↑ Obsah

"Akce T4" v říšské župě Sudety na příkladě župních léčebných a ošetřovatelských ústavů ve Šternberku na Moravě [Sternberg], Opavě [Troppau] a Dobřanech u Plzně [Wiesengrund] na základě fondu R179 Spolkového archivu v Berlíně 1939—1941

Stephanie SCHMITT — Petra FUCHS — Gerrit HOHENDORF — Maike ROTZOLL — Annette HINZ-WESSELS — Paul RICHTER

V důsledku mnichovské konference ze září 1938 připadly pohraniční oblasti Čech a Moravy Německu, aby posléze byla z jejich převážné části vytvořena tzv. říšská župa Sudety [Reichsgau Sudetenland].
Po zahájení centrálně řízené likvidace mentálně a tělesně postižených dospělých osob v září 1939, zpravidla hospitalizovaných v psychitrických léčebnách, byli do registrace zahrnuti i pacienti z těchto oblastí. Rovněž jejich údaje byly shromažďovány v berlínské centrále "T4", tzn. Tiergartenstrasse 4, jež byla de facto součástí Kanceláře Vůdce [Kanzlei des Führers].
Hlavní pozornost plánovačů nacistické "eutanázie" přitom byla v říšské župě Sudety soustředěna především na pacienty hospitalizované ve třech zdejších největších léčebnách, které byly do roku 1938 zemskými zařízeními a posléze byly spravovány župní samosprávou (tzv. Gauselbstverwaltung). Jednalo se o ústavy ve Šternberku na Moravě [Sternberg], Opavě [Troppau] a Dobřanech [Wiesengrund]. Pacienti, jež byli v těchto ústavech vybráni pro zařazení do hromadných transportů v rámci "akce T4" v letech 1940–41, byli odváženi do vyhlazovacích center v Pirně-Sonnenstein (Sasko) a Hartheim (Horní Rakousy), a to zpravidla vlaky či zvláštními autobusy. V těchto zařízeních se jim dostalo "zvláštního ošetření", tzn. byli obdobně jako pacienti z ostatních německých ústavů zavražděni ve zvláštních plynových komorách a jejich ostatky následně zkremovány.
Během první fáze nacistické "eutanázie" bylo celkem zavražděno na 70 000 pacientů. Celkem bylo v následujících letech (1941–45) během tzv. divoké eutanázie a "Akce Brandt", respektive "Akce 14f13" zavražděno na zhruba 216 000 pacientů.
Pokud jde o pacienty ze sudetských oblastí, dochovalo se v nově objevených materiálech fondu R 179 Spolkového archivu (Bundesarchiv) v Berlíně, který obsahuje torzo akt centrály "T4" a který až do počátku 90. let 20. století spravovalo východoněmecké ministerstvo pro státní bezpečnost (Ministerium für Staatssicherheit der DDR), přibližně na 300 chorobopisů pacientů pocházejících z říšské župy Sudety, kteří se stali obětmi "Akce T4" let 1940 a 1941.
Právě tento vzorek je analyzován v předložené studii. Zároveň je zde rovněž učiněn pokus o rekonstrukci průběhu jednotlivých transportů, jejich cílového určení stejně jako připomenutí osudů několika obětí nacistické "eutanázie".

↑ Obsah

Plánování nacistické "eutanázie" v protektorátu Čechy a Morava v kontextu zdravotní a populační politiky německých okupačních úřadů v letech 1939—1942

Michal ŠIMŮNEK

Rozšíření nacistické "eutanázie" na území protektorátu bylo závislé především na kritériu národnostní, respektive rasové příslušnosti. Podle něj měl být v letech 1939–42 diverzifikován přístup k jednotlivým skupinám pacientů hospitalizovaných v celkem 25 léčebnách a ústavech pro duševně nemocné na území protektorátu.
Zatímco dospělí pacienti s českou národností měli být z "akce T4" probíhající v letech 1939–41 na základě rozhodnutí z počátku roku 1941 až do podzimu 1942 předběžně zcela vyjmuti, pacienti s německou národností v počtu několika set osob do ní měli být naopak zahrnuti, a to pod záminkou sjednocení péče pod německou správu. Ústřední roli přitom měl sehrát zemský léčebný ústav v Kosmonosech, který byl pronajat sudetoněmeckou samosprávou (Gauselbtsverwaltung) v Liberci a v jehož čele stál od listopadu 1940 německý ředitel (K. Bergl), respektive v němž byl postupně obměněn ošetřovatelský personál. Bergl také představoval místního důvěrníka, s jehož pomocí emisar berlínské centrály "T4" (C. Schmalenbach) prováděl v létě 1941 soupis německých pacientů z protektorátu a připravoval jejich transporty. Ty byly kompletovány až do samého závěru organizované fáze "akce T4" v srpnu 1941, i když nakonec s největší pravděpodobností uskutečněny nebyly; jejich cílem by zřejmě byla bývala Pirna-Sonnenstein.
V letech 1939-41 se oběťmi "akce T4" nicméně stala celá řada pacientů s českou národností, kteří i po roce 1938 zůstali v ústavech sudetské župy, a to zejména ve Šternberku na Moravě [Sternberg], v Opavě [Troppau] a v Dobřanech [Wiesengrund].
Záměr rozšířit "eutanázii" dětí a mladistvých ve smyslu tzv. Říšského výboru pro vědecké podchycení dědičných a vlohově podmíněných těžkých onemocnění (Reichsausschuß zur wissenschaftlichen Erfassung erb- und anlagebedingter schwerer Leiden), ve skutečnosti Kanceláře Vůdce (Kanzlei des Führes; KdF), na území protektorátu, je poprvé doložen pro srpen 1942. Podle představ jejích představitelů (W. Blankenburg, H. Hefelman) se mělo jednat jak o děti německé, tak i české národnosti, respektive děti pocházející z národnostně smíšených německo-českých rodin. V kontextu okupační germanizační a populační politiky nebylo z rozhodnutí státního sekretáře K. H. Franka (1898–1946) ze září 1942 rozšíření akce na děti a mladistvé české národnosti ("Tschechenkinder") považováno za proveditelné. Zda a v jakém rozsahu tomu tak bylo až do konce války, respektive zda se to týkalo rovněž dětí a mladistvých německé národnosti na území protektorátu, zůstává otázkou dalšího výzkumu.
Ve stejné době (září 1942) do svého dlouhodobého plánování zahrnula berlínská centrála "T4" i všechny protektorátní léčebny a ústavy.
Klíčová rozhodnutí K. H. Franka stejně jako spoluúčast jeho služebny při přípravě transportů německých pacientů z protektorátu v roce 1941 ukazuje na nezastupitelné místo stejně jako zodpovědnost místního okupačního aparátu při přípravě nacistické "eutanázie" na území protektorátu. Neméně důležitá byla rovněž role představitelů místní německé zdravotní státní administrativy.

↑ Obsah

Duševně nemocní pacienti židovského původu z protektorátu Čechy a Morava mezi nacistickou „eutanázií” a holocaustem v letech 1939—1945

Tomáš FEDOROVIČ

Obdobně jako v Německu byli rovněž pacienti židovského původu z území sudetské župy a protektorátní židé s německou národností zařazováni v letech 1939-41 do transportů v rámci "akce T4"; jejich počet lze odhadovat na několik desítek. Největší počet obětí z českých zemí v rámci "akce T4" vykazuje saská Pirna-Sonnenstein a hornorakouský Hartheim. Do tohoto ústavu byli pacienti převáženi buď přes rakouské ústavy (Ybbs, Steinhof) nebo přes někdejší Župní léčebný a ošetřovatelský ústav v Dobřanech [Wiesengrund].
Převážné většiny z protektorátních pacientů židovského původu se nicméně "akce T4" nedotkla. Obdobně jako ostatní židovské obyvatelstvo v protektorátu byla tato skupina nejprve postupně segregována od nežidovských pacientů. V jednotlivých protektorátních ústavech vznikala podle možností tzv. židovská oddělení (Juden-Abteilungen), aby posléze došlo k cílenému soustředění těchto osob pouze do dvou protektorátních ústavů. Pro pacienty z Čech se jednalo o zemský ústav v Praze-Bohnicích, pro pacienty z Moravy šlo od roku 1942 o zemský ústav v Kroměříži. Kromě státních ústavů se pacienti židovského původu nacházeli v malé míře rovněž v církevních ústavech (Víceměřice, Kelč), respektive v zařízeních zřízených přímo Židovskou náboženskou obcí v Praze. Mezi nejvýznamnější je nutno jmenovat Útulek pro slabomyslné v Praze-Hloubětíně (Nervenheim in Prag-Tiefenbach) nebo Útulek pro nervově nemocné (Schwachsinnigenheim) v Dlouhé ulici v Praze.
"Vyřešení" problému židovských duševně chorých pacientů bylo od roku 1941 příslušnými nacistickými místy (Zentralstelle für jüdische Auswanderung, RSHA der SS, Amt des Reichsprotektors atd.) spatřováno v rámci celkového "konečného řešení židovské otázky" v protektorátu, tzn. v jejich deportaci do ghetta Terezín, respektive dále do obsazených východních území. Přitom několik stovek pacientů židovského původu zemřelo v ústavech ještě předtím, než byly zahájeny deportace židovského obyvatelstva z protektorátu.
Celkem 322 pacientů židovského původu bylo do jednotlivých deportačních transportů v rámci protektorátu zařazováno hromadně. O tom, který ústav bude zařazen do deportační vlny, rozhodovaly příslušné německé orgány. Jako první byli do terezínského ghetta deportováni pacienti soustředění v Kroměříži, a to převážně v dubnu, červnu a červenci 1942. Z ústavu v Praze-Bohnicích byla většina židovských pacientů převezena do ghetta Terezín v červenci 1942. S těmito pacienty sdílela stejný osud drtivá většina jejich lékařů a ošetřovatelů.
V terezínském ghettu byly s bývalými pacienty spjaty především prostory Kavalírských kasáren. Podle většiny pamětníků se jednalo o jeden z nejhorších objektů ghetta, nevhodný pro trvalé obývaní, natož pak pro zřízení psychiatrického oddělení. V jeho čele stál MUDr. Artur Schönfeld.
Pakliže pacienti přečkali pobyt v terezínském ghettu, byli zařazováni do východních transportů. Téměř 55 % z nich bylo následně zastřeleno nebo udušeno v mobilních plynových komorách v okolí Malého Trostince v Bělorusku. Jeden vůbec z prvních transportů, do něhož byli zařazení rovněž duševně nemocní, směřoval do Lodže [Łódz; Litzmannstadt]. Z deportací, jež z terezínského ghetta směřovaly na východ, do značné míry vyčnívá transport "Dx" z 20. března 1944. V dobových materiálech je totiž coby jediný veden jako tzv. psychiatrický. Zvláštností toho transportu bylo rovněž zařazení jednoho dánského státního příslušníka, kteří jinak byli z deportací z Terezína oficiálně vyjmuti. Podle zpráv rozšiřovaných správou ghetta měl být cílem transportu Chelm.
V průběhu existence terezínského ghetta sem byli rovněž transportováni říšskoněmečtí židovští pacienti, a to zejména z ústavu v Bendorf-Sayn.
Deportací psychiatrických pacientů z protektorátu do terezínského ghetta a následnými transporty byla jejich "otázka vyřešena" v podstatě bezezbytku. Konec války a nacistické okupace přežilo pouze několik jedinců. Většinou se jednalo o židovské míšence nebo židy ze smíšených manželství.

↑ Obsah

Decentralizovaná "eutanázie" a "Akce Brandt" v říšské župě Sudety a protektorátu Čechy a Morava v letech 1942—1945

Dietmar SCHULZE

S Hitlerovým rozhodnutím ze srpna 1941 o ukončení likvidace pacientů psychiatrických léčeben plynováním v rámci "akce T4" nebylo jejich vyhlazování v žádném případě ukončeno. Aparát berlínské centrály "T4" zůstal do značné míry zachován, respektive přeměněn tak, aby mohla likvidace "života nehodného žití" pokračovat decentralizovaně. Kancelář Vůdce (Kanzlei des Führers; KdF), která představovala během "akce T4" hlavní řídící centrálu, přitom poněkud ztratila na vlivu. V důsledku toho její příslušníci hledali podporu u institucí a osob, které mezitím avancovaly. Jednalo se např. o jednoho ze dvou zplnomocněnců pro provádění "akce T4", Karla Brandta, jenž byl roku 1941 Hitlerem jmenován do nové funkce tzv. Říšského komisaře pro sanitní a zdravotní záležitosti (Reichskommissar für das Sanitäts- und Gesundheitswesen).
Období po 24. srpnu 1941 je tak s ohledem na program nacistické "eutanázie" označováno jako její decentralizovaná nebo také druhá fáze. Do dnešní doby je známo na 30 až 40 léčebných a ošetřovatelských ústavů, jichž se tato fáze týkala. Ústavy, které do ní byly zahrnuty, se nacházely jak na území vlastního Německa, tak i v okupovaných oblastech. V sudetské župě to byl Župní léčebný a ošetřovatelský ústav v Dobřanech [Wiesengrund] u Plzně, na území protektorátu pak Zemský léčebný a ošetřovatelský ústav v Kosmonosech [Kosmanos].
Od "akce T4" z let 1939-41 k druhé fázi nacistické "eutanázie" ovšem nevedla žádná přímá cesta. Jedním z nejdůležitějších podnětů pro přesuny pacientů, které byly v nacistickém Německu plánovány a prováděny ve velkém stylu od roku 1941, byla velkoplošná destrukce německých měst v rámci letecké války. Psychicky nemocní a duševně postižení začali být překládáni často do velmi vzdálených oblastí především proto, aby zařízení, v nichž byli do té doby umístěni, mohla najít jiná využití. Přeložení se dotýkala hlavně těch ústavů, v nichž byli pacienti po zastavení "akce T4" likvidováni předávkováním léky, nedostatkem péče a potravy atd. Za rozhodnutí o vyklízení jednotlivých ústavů byl v rámci krizového politického rozhodování zodpovědný především K. Brandt. Jelikož však byli kromě Brandta zapojeni rovněž další protagonisté někdejší "akce T4" jako např. transportní oddělení berlínské centrály "T4" (Gekrat), jež organizovala převozy pacientů, používá se někdy rovněž označení "akce Brandt" (Aktion Brandt). Přes tuto návaznost s akcí "T4" nicméně neexistoval v dané době žádný centrálně řízený vyhlazovací program, během něhož by pacienti byli hromadně likvidováni ve vybraných a k tomu účelu adaptovaných ústavech.
Důsledky vzdušné války a masové překládání pacientů zhruba od poloviny roku 1943 zároveň vedly k pokusům reinstitucionalizovat akci "eutanázie" z let 1939–41. To se ale nicméně až do konce války nepodařilo. Snahy likvidovat pacienty psychiatrických ústavů a léčeben vyhladověním a nedostatečnou péči v rámci decentralizované "eutanázie" lze přitom považovat více za doklad snah o drastické snižování ošetřovatelských standardů započatých v Německu již v předválečné době, nežli za potvrzení úspěšné reinstitucionalizace "akce T4". Tak či onak zemřelo v období následujícím po srpnu 1941 nepřirozenou smrtí ještě zhruba dalších 100 000 ústavních pacientů.

↑ Obsah