Projekt

K německo-českým dějinám v meziválečném období

Česká část země ČSR (Československé republiky) v roce 1918.
Česká část země ČSR (Československé republiky) v roce 1918.

Československá republika (ČSR) vznikla roku 1918 jako jeden z nástupnických států rakousko-uherské monarchie. Nový stát zahrnoval Čechy a Moravu, někdejší tzv. rakouské Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. ČSR byla mnohonárodnostním státem, v němž žilo asi 13 milionů obyvatel (Češi a Slováci, Němci, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni, Poláci a Židé). Státotvornými národy byli Češi a Slováci, respektive tzv. československý národ. Podíl německého obyvatelstva představoval zhruba jednu pětinu.

Německé obyvatelstvo čítalo především v tzv. historických zemích Čech a Moravy ca. 2,5 až 3 milióny obyvatel; od počátku 20. století (1903) se pro ně stále častěji používalo označení „sudetští Němci“. To bylo odvozeno od oblastí pohraničních pohoří, převažující ideologické konotace toto označení získávalo zejména od 20. let. Sudetští Němci tak obývali pohraniční oblasti českých zemí mezi Lužickou Nisou na severozápadě a Moravskou Bránou na jihovýchodě, v Krušných horách na severu, Šumavy a Českého Lesa na západě stejně jako při hranicích s Rakouskem na jižní Moravě. Kromě kompaktních osídlení existovaly také tzv. Německé jazykové ostrovy v českém a moravském vnitrozemí (Jihlava, Brno, Olomouc, Vyškov); zvláštní postavení zaujímala Praha.

Německá říše okolo roku 1943.
Německá říše okolo roku 1943.

Politické postavení německé národnostní skupiny se v nově vzniklé ČSR oproti poměrům v bývalé monarchii podstatně změnilo. Poté, co po staletí představovala určující vrstvu obyvatelstva, cítila se v novém státě, ať oprávněně či neoprávněně, upozadněna. Přetrvávání nacionálních egoismů vedlo k citelnému zostřování situace. Od počátku 30. let získávalo na německé straně na vlivu především radikální hnutí pod vedením Konrada Henleina (1898-1945), které se politicky organizovalo v tzv. Sudetoněmecké straně (SdP). Ta v československých parlamentních volbách získala kolem 1,25 milónu hlasů. I když oficiálně usilovala o autonomii, získalo v průběhu času převahu křídlo žádající připojení k nacistickému Německu.

České části země, které byly roku 1938 začleněny do Německé říše.
České části země, které byly roku 1938 začleněny do Německé říše.

Tzv. mnichovskou dohodou z 29. září 1938 bylo evropskými mocnostmi schváleno odstoupení německých pohraničních oblastí Čech a Moravy nacistickému Německu. Z největší části zahrnující na 22 500 km2 a asi 3,16 miliónu obyvatel byla vytvořena tzv. říšská župa Sudety (dále sudetská župa). Menší oblasti o rozloze asi 6 500 km2 s přibližně 492 000 obyvatel byly přičleněny k sousedním německým župám – Provincii Slezsko, Župě bavorská východní marka, Říšské župě Dolní Dunaj a Říšské župě Horní Dunaj. Některé části současně anektovalo také Polsko (Poolší) a Maďarsko (jižní Slovensko). Celkem ztratilo Československo asi jednu třetinu svého někdejšího území a třetinu svého obyvatelstva, a to včetně asi 1 miliónu Čechů a Slováků.

Po vyhlášení slovenské nezávislosti 14. března 1939 obsadila německá vojska, v přímém rozporu s mnichovskou dohodou, zbytek českých zemí. Z nich byl Hitlerovým výnosem ze 16. března 1939 vytvořen tzv. protektorát Čechy a Morava, který existoval až do konce druhé světové války 8. května 1945. Formálně byl spravován tzv. protektorátní vládou s omezenými pravomocemi. Té nepodléhaly žádné reálné vojenské kompetence a neměla diplomatická zastoupení. Německu podléhaly všechny záležitosti týkající se celní politiky, poštovních záležitostí atd. atd.

Krátce po vzniku protektorátu byla zřízena německá civilní správa v čele s Úřadem říšského protektora (Amt des Reichsprotektors), který byl nejvyšším reprezentantem německé výkonné moci v protektorátu. V jeho čele stál říšský protektor, kterým postupně byli bývalý říšský ministr zahraničí Konstantin Freiherr von Neurath (1939-1941), jako zastupující říšský protektor šéf RSHA Reinhard Heydrich (1941-1942), po jeho smrti v důsledku atentátu, šéf německé pořádkové policie Kurt Daluege (1942-1943) a jako poslední, řádný říšský protektor, bývalý dlouholetý říšský ministr vnitra zodpovědný rovněž za oblast zdravotnictví Dr. jur. Wilhelm Frick (1943-1945). Důležitou exekutivní a bezpečnostní pozici zastával také tzv. státní tajemník, kterým byl v letech 1939-1943 někdejší předák SdP Karl H. Frank (1898-1946). Úřad říšského protektora se členil do oddělení a ta pak na jednotlivé skupiny (Gruppen). Toto členění fungovalo až do počátku r. 1942, kdy začala být uskutečňována tzv. Heydrichova správní reforma. Jejím cílem bylo především odstranění tzv. dvojkolejnosti správní agendy mezi českými autonomními a německými protektorátními úřady, respektive zvýšení efektivnosti německého dohledu nad českými úřady jak na centrální tak nejnižší úrovni. V praxi to znamenalo, že do českých úřadů byli dosazováni němečtí úředníci vybavení náležitými pravomocemi vůči českým podřízeným, respektive že stále více českých úřadů muselo vykonávat tzv. Správu z pověření říše (Reichsauftragsverwaltung). Důležitou změnou také bylo vytvoření tzv. Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu roku 1943, v jehož čele stanul K. H. Frank.

Zdravotní správa během okupace a války 1939-1945: říšská župa Sudety a protektorát Čechy a Morava

Zdravotní správa v sudetské župě připadla nově zřízenému Úřadu pro zdraví lidu (Amt der Volksgesundheit) se sídlem v Liberci, respektive zdravotnímu oddělení později vytvořené tzv. Sudetoněmecké samosprávy (Sudetendeutsche Gesundheitsverwaltung). V jejím čele stanul Dr. med. Karl Feitenhansl (1898-1952), který byl zároveň až do r. 1945 sudetským župním vůdcem lékařů (Gauärzteführer). Na střední úrovni státní správy tzn. při úřadech vládních prezidentů (Regierungspräsidenten) v Ústí n. L., Opavě, Chebu, respektive Karlových Varech byly zřizovány zdravotní decernáty a při jednotlivých úřadech zemských radů Zdravotní úřady. V sudetské župě byla zavedena říšskoněmecká zdravotní legislativa, a to včetně zákona k zabránění dědičně postiženého potomstva, který zde vstoupil v platnost k 1. lednu 1940.

Za oblast zdravotnictví, především pokud se týkalo německých státních příslušníků, odpovídalo v rámci Úřadu říšského protektora tzv. pododdělení I6, které v letech 1939-1945 vedl někdejší duryňský zdravotní rada Dr. med. Fritz Plato; do r. 1941 existovala i jeho pobočka v Brně v čele s Dr. med. Johannem Gerberem. Na nižší správní úrovni pak byly po říšském vzoru zřizovány tzv. Německé zdravotní úřady (Gesundtheitsämter), které byly v protektorátu začleněny do úřadů vrchních státních radů (Oberlandräte). V protektorátu příslušela správa zdravotních záležitostí až do r. 1942 samostatnému Ministerstvu sociální a zdravotní správy; v jeho čele stál JUDr. Vladislav Klumpar (1893-1979). Důležité pravomoci vykonávaly, zejm. jako zřizovatelé jednotlivých zařízení, také někdejší Zemské úřady v Praze a Brně. R. 1942 bylo toto ministerstvo zrušeno a jeho pravomoce ve zdravotní oblasti přešly na protektorátní Ministerstvo vnitra. V něm byla současně vytvořena pozice tzv. generálního referenta (Generalreferent), kterým se stal F. Plato. Do protektorátního Ministerstva vnitra současně byly včleněny i jednotlivé referáty z pododdělení I6 Úřadu říšského protektora, a to včetně dohledu nad ústavní péčí.